Kittelovské pověsti podle M. J. Pulce
TAJEMNÝ ZACHRÁNCE
Doktor Kytl se setkal poprvé
s nadpřirozenými mocnostmi jedné zimy. Byl tehdy volán k jakési stařeně
vysoko do hor. Když ji prohlédl, poznal, že cesta byla zbytečná, neboť jí už stejně nebylo
pomoci. Rozmrzen dal se na zpáteční cestu. Smrákalo se valem, lékař ztratil směr a sešel z
pravé cesty. Po marném bloudění se dostal k jakési říčce a chtěl ji přejít po ledě na
druhý břeh. Leč led povolil a Kytl by byl jistě utonul, kdyby mu
nepřispěchal na pomoc neznámý
snědý muž, který – jakmile ho dopravil do bezpečí – beze stopy zmizel.
Doktor Kytl těžce onemocněl
a celé měsíce blouznil v horečkách, v nichž rozmlouval s tajemným
cizincem. Teprve probuzené jaro mu vrátilo ztracené zdraví. Od té zimy byl však často zamlklý
a zdálo se, že mu táhnou hlavou divné myšlenky.
HRABĚNKA Z HRUBÉ SKÁLY
Mezi doktorovy pacienty
patřila i čeleď vrchnosti na Hrubé Skále. Kdykoliv totiž někdo z jejích lidí stonal,
poslala tamní hraběnka svůj kočár pro Kytla a ten vždy dobře poradil. Sama hraběnka však
Kytla nikdy nepotřebovala, ač byla velmi stará. Byla dávnou vdovou, oba synové jí
padly ve válkách, jen jediný vnuk jí zůstal a ten sloužil u armády kdesi v Uhrách. Měl
se již vrátit a hraběnka mu chtěla předat panství, když tu ji
zachvátila zlá vnitřní
choroba a upoutala ji na lůžko. Bylo jí den ode dne hůře, a tak poslala pro Kytla, aby ji
nenechal umřít, dokud se její vnuk nevrátí. Ale doktor sám ležel nemocen
a když konečně mohl přijet, bylo už pozdě. Těžce nemocná hraběnka (však) neztratila
svůj osobitý humor a jen prohodila: „Tak si myslím,
že co nevidět budu na vás,
milý doktore, u božího trůnu žalovat, čí vinou se tu tak předčasně ocitám.“
Její neblahá předtucha se
splnila, ale vnuk hraběnčin vrátil se právě včas, aby laskavou paní doprovodil na
poslední cestu.
KOŘENÍ ŽIVOTA
Doktor Kytl čítával často v
čarodějné knize, kterou mu daroval kdysi jeho pacient. Jednou, když o půlnoci seděl
sám a sám ponořen do své Kouzelné knihy, stanul před ním náhle jakýsi cizinec, v němž
však doktor poznal svého tajemného zachránce před smrtí v horské říčce. Neznámý
vyňal ze záhybů svého šedého pláště zelenou bylinku a podal ji překvapenému lékaři: „Hle,
to je koření života, má podivuhodnou moc a budete je rád potřebovat!“ Když doktor
Kytl nedůvěřivě potřásl hlavou, dodal prudce cizinec: „Vezměte si ji a
vyzkoušejte. A nebude-li mít ta bylinka žádnou moc, vraťte mi ji, až se zase objevím!“ Po těchto slovech noční host
zmizel a doktor by se domníval, že to byl pouhý sen, kdyby před ním neležela
zelená bylinka, která vydávala omamnou vůni. Zachvátila ho sladká únava, usnul a spal
do jitra. Ráno se probudil svěží a
práce s pacienty, kteří jej již očekávali, mu šla neobyčejně dobře. Cítil v
sobě nebývalou sílu, kterou načerpal z vůně zvláštní květinky; ta síla se pak jakoby
podivuhodným vyzařováním přenášela na jeho nemocné, kterým se hned dařilo lépe.
Když se třetí noci neznámý
objevil, seděl doktor nad velikým herbářem a marně pátral po tajemství
podivuhodného čarodějného koření. Cizinec však žádal neodbytně květinu zpět. Když mu ji
doktor nechtěl dát, pustil se s ním do zápasu. Kytl podléhal, vždyť neznámý nebyl nikdo
jiný, než sám pekelník! A tak nakonec uzavřeli smlouvu, kterou doktor podepsal
vlastní krví: upsal se ďáblu a ten mu za to prozradil tajemství, jak
získat každého roku vždy
nové koření života, půjčil mu svůj plášť lehčí vzduchu a zavázal se mu služebností na
čtyřicet let. Koření života, čarodějný
plášť a Kouzelná kniha byly cennými pomůckami v rukou lékaře, jakým byl
doktor Kytl. Používal jich ale od samého začátku jen k dobru, ve snaze pomoci trpícím
lidem, což se ďáblu čím dále tím více nelíbilo. Sloužil mu ale dál, jak byl smlouvou
zavázán, a denně přicházel do jeho domu. Protože však často měnil podoby, nepoznal jej
zpravidla nikdo, jen Kytl sám.
HAD – HOSPODÁŘÍČEK
V Kytlově domě sídlil
odnepaměti had-hospodáříček. Nyní se však objevoval častěji a bylo ho – zvláště
v létě – možno často spatřit v podobě krásné užovky na dvoře, v zahradě i ve stáji.
Říkávalo se, že právě had-hospodáříček opatřuje z návodu Kytlova každý rok v noci svatojánské
onu bylinku života, všehoj.
RYCHLÁ POMOC
Chudý dřevorubec z Jablonce
si zlomil nebezpečně nohu. Donesli ho domů, a ač bylo již k večeru, běžela
jeho žena do Šumburka pro doktora Kytla, neboť noha otékala a nebožák nesmírně trpěl. Došla k doktorovu domu již v
noci. Čeledín ji nechtěl pustit dál, ale tu přispěchal sám Kytl. „Běžte jen klidně
domů, milá ženo, přijdu hned za vámi!“ Plna naděje pospíchala žena nejkratší
cestou zpět. U stolu ji očekával muž: „Bohudíky, noha je už v pořádku!“ „Ale co řekne
doktor Kytl, až sem přijde?“ zděsila se žena. „Však mi ji sám spravil,“ podivil se
dřevorubec, „sama jsi ho přece zavolala.“ – Nyní nebralo divení konce: doktor na svém
kouzelném plášti navštívil nemocného a zase se tak vzduchem vrátil, dříve než žena ze
Šumburka doběhla.
HAVRANI
Na stromech kolem Kytlova
domu se zdržovali donedávna havrani. Za časů Kytlových to bylo celé velké
hejno, které často za mohutného krákání obletovalo strašidelný Burk. Kytla však
znali a už zdaleka ho pozdravovali radostným krákotem. V lidu šla pověst, že to
jsou čerti. – Ještě dnes se objeví občas nad Kytlovým domem havran, dvakrát třikrát jej
obletí, divně zakrákorá a zase zmizí.
UKRADENÉ KOLO
Jednomu sedláku v
Maršovicích ukradl kdosi kolo od vozu. Aby dopadl zloděje, požádal sourozence doktora
Kytla, který byl sedlákem v Kokoníně, aby mu vypůjčil od svého slavného bratra
Kouzelnou knihu. Doktor mu ji sice svěřil, ale varoval ho, že se během zaklínání nesmí dát
ničím vyrušit, jinak že to s ním zle dopadne. Maršovický sedlák šel hne do příští
půlnoci s knihou na křižovatku a začal číst při svitu měsíce zaklínadlo. Sotva přečetl
první slova, slyší z vesnice křik: „Hoří, hoří!“ a nebe se krvavě zbarvilo. Sedlák se ale
nedal rušit a klidně četl dále. Hluk utichl a z dáli zazněl zpěv, který se blížil; přicházelo
procesí. Ale sedlák nepřestával čísti. Sotva procesí přešlo, zvedl se strašlivý vítr a
děsivé postavy se hnaly ze všech stran na sedláka, jako by ho chtěly rozsápat. Nakonec se
objevila ohnivá koula, která se neustále zvětšovala a valila se přímo na
čtoucího. Ten se však ani nepohnul. Náhle všecko zmizelo a před
sedlákem stanul jeho vlastní čeledín. Třásl se strachy na celém těle, hodil
mu kolo pod nohy a volal: „Tady máte, co je vaše!“
POTRESTANÁ ZLOMYSLNOST
Mezi pacienty, kteří se
zdržovali v Kytlově domě a hledali u něho ztracené zdraví, byla také bohatá mlynářka z
Malé Skály. To bylo v době, kdy nad starou šumburskou školou, tam, co nyní stojí
kostel, objevil Kytl pramen zdravé vody a doporučoval nemocným, aby si v ní
umývali nemocné údy. Opravdu mnozí tak docházeli ulehčení svých neduhů, zejména ti,
kdož trpěli bolestmi ve špatně srostlých zlomeninách. Také mlynářku posílal doktor mýt
se ke studánce. Ta však tam běžela vždy první, semtam ve vodě skákala, vodu
rozviřovala, ba i schválně ji kalila, a tak ostatní nemocní museli brát za vděk vodou silně
znečištěnou. Když se to doktor Kytl dověděl, rozzlobil se na milou mlynářku, a protože přes
jeho napomínání nepřestávala vodu vířit, zaklel ji na věčné časy v žábu, aby
čistila lidem vodu, kterou sama kalila. Dnes je studánka vyzděná a
je nad ní kaplička. Ale velikou žábu na dně mezi kameny spatříte dodnes. To
je ta zlomyslná mlynářka, která tak musí až do soudného dne napravovat své provinění.
STARÝ KABÁT
Jednou byl doktor Kytl
povolán do Prahy ke kterémusi vznešenému a urozenému pacientu. Komorník ho však
nechtěl pustit dál, neboť nevěřil, že muž v tak ošuntělém kabátě je věhlasný lékař.
Konečně jej ohlásil, ale trval na tom, že si Kytl svůj kabát musí vyměnit za jiný, nový, který
mu opatří. Doktor Kytl si nový kabát
oblékl, ale když přistoupil k lůžku nemocného, postavil se a mlčky si s netajeným
zájmem cizí kabát prohlížel. Když se ho chorý pán otázal, proč si tak podivně počíná, odpověděl
doktor s úsměvem: „Než mi bylo dovoleno sem vejít, musel jsem svůj kabát
vyměnit za tento nový. Snad má moc, aby vás vyléčil místo mne, čekám proto, až vás vyšetří.“ Churavý pán nařídil
okamžitě, aby byl Kytlovi přinesen jeho kabát. Když si ho doktor Kytl opět oblékl,
prohlédl nemocného, předepsal mu potřebné léky a za krátký čas byl urozený pán opět zdráv.
CESTA VZDUCHEM
Jednou potkal Kytl u Prašné
brány v Praze známého řezníka z Dalešic, který tam byl za obchodem. „Nu, příteli,“ naváže Kytl, který byl právě v dobrém rozmaru, rozhovor, „chtěl bys být
ještě dneska doma?“ „No, proč ne,“ na to řezník. „Ale to se mi sotva stane, vždyť je k nám
dva dny cesty.“ „Jen se nestarej a nech to na mně,“ upokojoval ho doktor. „Budeš
doma v pěti minutách, nesmíš ale cestou promluvit ani slovíčko.“ Řezník, který už
leccos zaslechl o Kytlově kouzelném plášti, hořel zvědavostí, a tak ochotně ke všemu
svolil. Šli se na cestu posilnit
nějakou tou hořkou; sotva vyšli ze šenkovny, povídá Kytl: „Tak, Jáchyme, chyť se pevně
za plášť a ani nedutni!“ Sotva to dořekl a jen se řezník chopil pláště, vznesli se
oba závratnou rychlostí nad město a už pluli vzduchem, unášeni neznámou silou k domovu. Jáchym byl okouzlen
pohledem, který se mu naskytl. Viděl vesničky, města, lesy i řeky, nezdržel se a zvolal
pln obdivu: „Bože, to je krása, to je krása!“ Jen to dořekl, zatočil se s
ním celý svět a on cítil, že padá. Hrůzou omdlel a probudil se až na louce u
Nových Benátek v kupce sena. Na cestu vzduchem však
nezapomněl a do smrti vyprávěl každému, kdo měl uši a chtěl poslouchat, jak letěl
s doktorem Kytlem na kouzelném plášti.
ČERNOKNĚŽNÍKOVA KNIHA
Jednou, když byl doktor Kytl
opět povolán do Prahy k těžce nemocnému, objevily jeho děti knihu zaklínadel.
Jak byly zvědavé, začaly v ní číst. Čím déle četly, tím více se zatemňovala obloha a kolem
oken začali poletovat černí ptáci, podobní krkavcům. Čím dál tím víc dotírali, sedali
na pec, na skříně, kde jen bylo místo. Oči jim krvavě plály, peří se děsivě lesklo – byli to
samí čerti. Ale děti zaujaté četbou si jich nevšímaly. Zatím dlel Kytl v Praze v
Týnském chrámě na mši. Tu se ho náhle zmocnila zvláštní úzkost; vyšel ven,
vsedl na svůj kouzelný plášť a letěl domů. Přišel v poslední chvíli, neboť krkavci-ďábli
hrozili děti roztrhat. Doktor uchopil rychle knihu a četl vše pozpátku. Nyní krkavci
pomalu ustupovali, opouštěli světnici a konečně zmizeli v oblacích. Děti byly
zachráněny.
ZEĎ ČERTŮ
Čerti se vůbec za dnů
Kytlových rádi objevovali v Šumburku v podobě černých ptáků. Jednou se ukázalo nad
Kytlovým domem hejno cizích krákorajících havranů, kteří se pustili do šarvátky s
havrany, kteří sídlili u Kytlova domu. Doktor vzal kouzelnou knihu a nařídil okřídleným
vetřelcům, aby vybrali všechno kamení ze zahrady a postavili z něho kolem ní zeď. Podivní
hosté uposlechli jeho rozkazu a zakrátko nezbyl v zahradě ani jediný kámen; kolem
pozemku stála kamenná ohrada. Tím bylo také po boji a černí ptáci pak klidně odlétli za
neznámým cílem. Zeď však po nich zůstala. Od jiných zdí se lišila tím, že byla složena
pouze z vrstvených kamenů bez malty.
DOBRODINEC
Věhlas přinášel doktoru
Kytlovi i pěkné příjmy. Bohatí nemocní, jimž Kytl vrátil zdraví, neskrblili odměnou,
ale Kytl peněz nikdy nezneužíval, ač se ďábel stále snažil svést ho na cestu hříchu.
Přebytky svých příjmů věnoval nuzným, jimž také poskytoval zdarma nejen ošetření, ale i
léky z vlastní lékárny, kterou v Šumburku založil. Protože vesničané ze
Šumburka a Jistebska měli daleko do kostela, rozhodl se doktor Kytl, že vystaví svým
nákladem v Šumburku kapli. Kdy žna ni vyměřoval se zedníky místo, přiběhl jeho
nejmladší synek a již zdaleka volal: „Tatínku, máš ještě loket přidat, maminka tě o to
prosí. „Máš pravdu,“ řekl Kytl, „kaple by byla příliš malá.“ Sotva znovu vyměřili, již tu byl
druhý hošík: „Také pro mne jeden loket, tatínku!“ „Na jednom lokti nesejde,“ řekl si Kytl
a tak, když všem dětem, které ho přišly prosit, vyhověl, byl z kaple z kostel. Kytl se
postaral i o farní budovu, dal vyzdít studni u kostela, vymohl zřízení hřbitova
a jemu kvůli založil přítel hraběte Mannicelliho P. Kristián Richter
v Šumburku školu.Tušilo se, že i na jiné obecně prospěšné účely doktor
Kytl příspěvky neskrblil, ale přispíval zpravidla tak, že nevěděla levice, co
dává pravice; proto se lidé o tom nic určitého nedozvěděli.
VĚRNÝ ZVON
Chrám v Šumburku-Jistebsku
byl dostavěn, i věž již byla hotová, ale zvonu dosud nebylo. Doktor Kytl se
dostavbou kostela vydal z posledního a po jiném dobrodinci se Šumburští ohlíželi marně.
Celá ta léta stála věž němá a prázdná, až se jí lidé začali posmívat. Tu zasáhl doktor
Kytl a vymohl na úřadech zapůjčení zvonu z nedalekého kostela Bzí, kde bylo zvonů
několik. Bylo to v době císaře Josefa II., a tak povolení přišlo snadno. Starý děkan ve Bzí
byl svolný – byl to totiž Kytlův dobrý přítel, neboť šumburský lékař mu kdysi
pomohl od zlého „housera“. Jen farníci ze Bzí se těžko loučili se starým zvonem. Když byl slavnostně
zavěšován na šumburskou kostelní věž, přišli si také ze Bzí zvon poslechnout. Jak byli
ale překvapeni! Když zvon poprvé zazněl, zvučel zcela zřetelně: „Zpět do Bzí, zpět
do Bzí.“ Slyšeli to všichni a také přítomní Němci Němci se
dušovali, že zvon zvoní:
„Nach Nabsel, nach Nabsel.“ Bzovští se vraceli domů ještě smutnější, než vyšli, ale
jaké bylo jejich překvapení, když druhého dne visel jejich zvon zase na věži ve Bzí.
Šumburští si pro něj ovšem přišli, ale zvon nezvonil nikdy jinak než: „Zpět do Bzí, zpět do Bzí!“
Dvakrát se zvon ztratil, jednou ho našli zase ve Bzí, ale podruhé v háji pod
Čížkovicemi směrem ke Bzí – jako by už nedoletěl a cestou únavou spadl.
To už bylo i Šumburským
divné, a tak na radu doktora Kytla zvon raději vrátili. Ten si pak ve Bzí libovala
radostně vyzváněl celému kraji: „Doma, doma, doma…“
ZÁPAS S ĎÁBLEM
To už se chýlilo ku konci
smluvených čtyřicet let a smlouva s ďáblem měla co nevidět vypršet. Podle úpisu
mělo pak peklo nárok na doktorovu duši, ale protože Kytl učinil za ta léta tolik
dobrého a množství lidí, kterým nezištně pomohl, svolávalo na šedivějící hlavu doktorovu
dík, mír a požehnání, rozhodlo milosrdné nebe, že ďábel musí znovu vyzkoušet, má-li na
jeho duši opravdu nárok. Doktor Kytl nebyl totiž po
čtyřicet let na bohoslužbách nikdy až do konce, vždy ho ďábel nějak vyrušil.
Nepodaří-li se mu ani jedenkrát neopustit kostel předčasně, bude za to mít peklo jeho duši
navěky. Byla právě primice Kytlova
syna – novokněze. Na slavné mši byl i doktor Kytl. Syn sloužil opravdu zbožně a
slavný lékař se v prvé lavici nábožně zabral do svých modliteb. Už bylo i po
proměňování, když tu nějaká stařenka omdlela; rychle ji vynášeli ven. Doktor zapomněl na
smlouvu i na ďábla a spěchal pomoci ubohé. Než se však prodral zástupem, který v
tak slavný den zcela přeplnil chrám, zazněl zvonek k přijímání – hlavní část bohoslužby
byla u konce. Zvítězil tedy nad ďáblem, jenž, když se doktor
objevil na prahu kostela,
zmizel, neboť omdlelá babička nebyl nikdo jiný než záludný pekelník. Ďábel tak ztratil nárok na Kytlovu duši, ale tím zuřivěji útočil na jeho tělo. Doktor vbrzku
oslepl, zchudl a upadl do těžké choroby. Snažil se však být i nadále svému
okolí prospěšný alespoň dobrou radou.
OČAROVANÁ LOUKA
Když se doktor vymanil z
ďáblovy moci, zakopal Kouzelnou knihu a jiná zaklínání na louku u
kostela. Na této louce se tráva nikdy nežala, a tak rostla nesmírně bujně. Za noci hlídají prý
Kytlovy kniha tajemná světélka. Na stěně kostela, která je obrácena k této očarované
louce, se neuchytí mech ani lišejník.
KYTLŮV STRAŠIDELNÝ DŮM
Dokud se Kytl obával, že
jeho duše propadne ďáblu, zaklel svůj dům tak, že do něho neměla smrt přístup.
Když pak nad ďáblem zvítězil, opustil starý dům a přistěhoval se k synovi na faru. Také
jeho syn Josef Pavel a jeho synovec i další majitelé opustili dům vždy před smrtí. Dům čím
dál tím více pustl a lidé se mu začali vyhýbat. Prý v něm straší. Šumburský Burk
působí opravdu strašidelným dojmem: dřevěný a zčernalý vypadá jako odkaz
tajuplné minulosti. Za noci se pak v opuštěných oknech rozžehnou světla, jindy
zazní prázdnou chodbou tichý ston či neviditelný sýček zakvílí svou děsivou píseň.
SVĚDECTVÍ KOHOUTŮ
I když stařičký doktor Kytl
pevně doufal ve spásu své duše, přece se našlo dost lidí, kteří si šuškali, že
jistota Kytlova spasení je pochybná. Starého dobrodince tyto řeči velice rmoutili. Jednou,
když si říkal ranní hodinky a četl tam slova: „Hlas kohouta je nadějí“,napadlo
ho, že právě hlas kohoutů dotvrdí jeho spásu. Toto své přesvědčení sdělil i
svým nejbližším. V té době už
starý pán chřadnul. A jak mu ubývalo sil, tak postupně umlkali kohouti ve vsi i okolí… Jednou, bylo to právě o
půlnoci, zazpíval náhle farský kohout. K němu se přidali ostatní, jejich zpěv se
stával radostnějším a radostnějším, až se jásotem kohoutů probudila celá vesnice. To
však již také zazněl umíráček a lidé uvěřili, že duše jejich stařičkého doktora předstupuje
před trůn lékaře nejmocnějšího.
Klára Hoffmannová: Burk, černej kabinet a smrťák (Vrdlouháni aneb Prauda vo zázračnym vypravováni.)
Abyste vubec věděli, vo čem
je vlastně řeč, musim vám neudřiu povědět vo pár věcech kolem doktora.
Tak prvně, burk to byl jeho
barák, ale zároveň taky prvni špitál, nebo chcete-li sanatórium v širokym vokoli.
Jak se doktorská praxe vzmáhala, měl doktor časem tolik pacientu, že by to byl za jeden den
nestih všecko vobjet. Tak ty nejtěžši nebo nejvzdálenějši případy měl u sebe ve svym baráku a moh na
ně řádně dokouknout. A byl to špitál pro každýho. S každym potřebnym se tu jednalo
slušně a dostalo se mu takový pomoce, jakou jeho choroba vyžadovala. Kdo měl penize, zacáloval,
kdo je neměl, byl vykurýrovanej taky. Těch pánu z Nemanic bylo
mnohem vic, však šel náš pan
doktor do hrobu chudej jako kostelni myš. Leckdo si sice myslel, že v burku nechal
poskovávaný buhví jaký poklady, a po jeho smrti tam po mnoho nocí různý lidi ty poklady hledali. A tak se
začalo poudat, že v tom domě straší, a žádný nájemnici nechtěli se tam držet. Ale tak zlý to
zase nebylo, protože tam vobecní chudý bydleli eště po druhý světový válce a byli rádi, že maj
střechu nad hlavou. Velkej komfort tam teda neměli, stěžovali si na ledasco, jen na strašidla
nikdá.
Kolem burku byla veliká
zahrada a v ni menší staveni vo dvou místnostech. V jedný pan doktor pěstoval všelijaký
byliny ze semen, který mu přivezli různý světoběžníci z buhvi kerý Tramtárie. Jednou mě tam
vzal, asi sem byla ňák moc hodná, protože tam von bral někoho druhýho jen hrozně nerad, a
dal mně velkej lusk. Prej, dobře si ho, Helenko, skovej. Až se ti bude zdát život krátkej, vypěstuj
si z těch semínek bylinky a každý ráno na lačnej žaludek z nich pij čaj. Průbla sem to a docela
to funguje, jen se mně tejď po dva roky už neurodily za voknem
žádný lusky, a pomalu nebude
co zasejt.
V druhý místnosti měl pan
doktor svůj „černej kabinet“. Tam míchal léky, študoval knihy a taky šmikal mrtvoly. Lidi
se toho místa hrozně báli, protože tam stál „smrťák“. Teda, vona to byla prachvobyčejná lidská
kostra a pan doktor k ni přišel takle:
Jednou se kácel kolem
studánky háj. Nad studánkou ležel velkej kámen, na kerym rostla jedle. A když tu jedli káceli, ňák si
to špatně spočítali a jedle se k nim předčasně zrátila a vyvrátila i ten balvan pod sebou. A pod tim
kamenem byl utopenec. Ňákej vojcl. Kdyby na to měl člověk žaludek, eště by se dalo na
vejložkách poznat, co to bylo za šarži. Dřevorubci nejdřiu vostali
jako vopařený a první, co je napadlo, bylo zavolat doktora. Dyť se nim pak kuli tomu
lidi nasmáli! To že prej snad už mohli sami poznat, že mu ani Kittel nepomuže! Pan doktor je ale
utěšoval, ať si z těch posměváčku nic nedělaj, že von se neboždika eště na pár věci přeptá.
Chlapi z toho byli drobet štajf, ale doktor si neboždika vodnes domu, celýho ho rozporcíroval a
nakonec z něj vybral všecky kosti a dal z nich dohromady celýho smrťáka. Muskejm pak vykládal, kolik
tomu vojínovi bylo let, jaký měl v životě neřesti a na jaký
zraněni umřel. Kitlouka zasejc
vykládala ženskem, že doktor tak strašně smrděl umrlčinou, že ho tři neděle nepustila do
manželskýho lóže.
Suma sumárum. Co byl ten
frajer zač a nač umřel, to si samozřejmě za chvilku nikdo nepamatoval. Zato – a to pan
doktor eště žil – se mezi lidma brzo rozneslo, že tenkrát vyčet z knížky ňáký kouzlo, voda
ve studánce se začla vařit, až všecko maso vopadalo a vostala jen kostra. Vám, lidem soudnejm,
nemusim vykládat, že je to vejmysl.